Biologické okénko a výživa

Každý živý tvoreček má na starosti tři životně důležité úkoly: rozmnožování, pohyb (I přisedlé organismy se nějakým způsobem pohybují, třeba jen na buněčné úrovni.) a hlavně příjem energie. Bez těchto důležitých aspektů by nemohl existovat. Právě přenos energie v potravinových řetězcích je základem onoho třetího aspektu.

Potravní řetězec popisuje (Avšak často velice zjednodušeně.) distribuci biologického materiálů, tedy i energie, v rámci přesně definovaného ekosystému. Organismy v takovém ekosystému jsou obvykle rozděleny dle způsobů získávání živin. Můžeme je rozdělit do několika kategorií:

• producent
• primární konzument
• sekundární konzument

Konkrétním příklad takového potravního řetězce by mohla být například "situace v lese": Byl podvečer, listoví urostlých dubů dostalo od zapadajícího slunce zlatavý nádech. Pod těmi nádhernými sošnými duby se v jejich stínu krčila maličká rostlinka jahodníku (producent). Jahodník měl opravdu těžký život. Obrovské stromy mu braly živiny, a proto byl donucen své kořínky prodloužit a roztáhnout tak daleko okolo sebe, jako žádný jiný jahodník v širém lesním okolí. Těmi drobnými, ale dlouhými, kořínky sál z půdy minerální živiny a vodu. Minerály a voda jsou anorganické látky. Jahodník se též pyšnil krásnými zelenými listy, které mu pomáhaly získávat ze vzduchu oxid uhličitý, také anorganickou látku, a energii ze slunečního záření.

Rostliny, řasy a sinice mají schopnost z anorganických látek vytvořit látky organické. Samozřejmě za pomocí sluneční energie, bez které by to nebylo nikdy možné! Obecně se dá říci, že jsou producenty. Jsou producenti, protože "vyprodukují sami sebe". Organickými látkami, z nichž jsou postaveni producenti a všechny ostatní organismy, rozumíme nejen obecně známé sacharidy, bílkoviny a tuky, ale také nukleové kyseliny a jiné biomolekuly. Sacharidy, bílkoviny a tuky jsou hlavní makroživiny lidské stravy.

Vraťme se zas na chvíli k příběhu. Jahodník se zhrozil. Na sousední rostlině, jakési trávě, se plazila tlustá ošklivá housenka (primární konzument). Housenka nakousla stéblo trávy, znechuceně si odplivla a pomyslela si, že by nebylo špatné najít vhodnější a chutnější rostlinu. V tom spatřila jahodník. A vydala se k němu.

Byla už téměř tma, když se vítězně vyškrábala na nádherný, šťavnatý list jahodníku. I zakousla se do něj. Své hostiny si však dlouho neužila. Kdyby ale bývala měla více času, přijala by touto potravou energii ve formě organických látek z jahodníku - sacharidy, trochu bílkovin a také i maličké množství tuku.

Okolo šel totiž mladý bažant (sekundární konzument). Jakmile uviděl nádhernou, šťavnatou housenku, dostal na ni ohromnou chuť. I když se poslední dobou začal živit semeny a plody (Nojo, asi si na informačním portále přečetl, že maso je nezdravé...), neodolal. Prudce se rozběhl a housenku sezobnul. Moc mu chutnala a předala mnoho energie. (Hlavně bílkoviny, tuk a trochu sacharidů.)

Konzumentů však může výt i více. Například by housenku mohl ulovit drobný ptáček a drobného ptáčka by pak ulovila kočka, která by byla už terciárním konzumentem.

Možná se ptáte, kam v tomto řetězci zapadá člověk? Člověk nemá žádnou speciální kategorii, ale jako všežravec může být, jak primárním, tak i sekundárním či terciárním konzumentem. Může být dokonce i kvartérním, vezmeme-li v úvahu, že v některých částech světa lidé jedí kočky. (Ačkoli je to méně obvyklé.) Ale jsem si téměř jistá, že většina lidí považuje za normální požívat zeleninu, hmyz i pernatou zvěřinu.

Tak či onak, stejně se stane, že každý organismus jednou uhyne, ať už přirozenou smrtí na stáří, tragickou nehodou nebo rukou (packou, kopýtkem, drápem atd.) někoho jiného. Některý velmi brzy, jiný později. Ale stane se to. I když se nám to nelíbí, smrt je přirozenou součástí životního cyklu a navazuje na ní rozklad. Ten nejčastěji probíhá v půdě. Vždy musí něco umřít, aby zas jiné mohlo žít. Kapacita "cihel" na budování je totiž omezená.

Rozklad postihne jahodník úplně stejně jako člověka. Jde o rozložení všech organických látek, ze kterých je tělo "oběti" složeno, na látky anorganické. Jako jsou voda, oxid uhličitý a soli. Za dekompozici jsou zodpovědní i někteří fyzikální činitelé, ale hlavní jsou ti biologičtí, kteří se živí odumřelými těly rostlin a živočichů. Biologickými rozkladači myslíme hlavně bakterie a houby. A právě tyto dvě významné skupiny jsou posledními "konzumenty" v celém potravním cyklu. A když zemřou i oni, jsou také podrobeni rozkladu svými potomky. Připomíná to starou pravdu: "Pamatuj, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš." (Biblický verš: 1. kniha Mojžíšova, Genesis 3,19).

"Rozkládací úloha" je nanejvýš významná. Nebýt těch milionů okem neviditelných pracovitých mikroorganismů, cyklus by se nemohl opakovat, protože by půdě došly živiny. Jsou to právě oni, kteří rostlině zpřístupní důležité anorganické látky v půdě. Některé houby dokonce žijí s rostlinami v symbióze, to znamená, že rostlina jim poskytuje energetické palivo a ony jí na oplátku zpřístupňují živiny z půdy. Je také snad ještě záhodno zmínit, že mezi nimi jsou specialisté, de facto labužníci, kteří zpracovávají výkaly. A celý potravně- dekompoziční cyklus může zažít znovu.

Víte, proč jsem zmínila tuhle krátkou vsuvku z přírodovědy na blogu o výživě? Protože si myslím, že tato pasáž je k pochopení stravy naprosto základní. Víme toho tolik o vitamínech, zdravých receptech a surovinách. Soustředíme se prakticky výhradně na to, co a jak jíme. Je to hotová věda. Příroda ale z příjmu potravy vědu nedělá, prostě instinktivně jí, to co je kolem a hotovo. A ukazuje se i na vzorku lidské populace, že jíst, "to co je kolem" je koneckonců nejzdravější, nejjednodušší i nejlevnější. Tisíci let ověřená evoluční pravda, kterou lidstvo během několika málo století zavrhlo a nyní marně, složitě i draze hledá nápravu.

Z jídla chceme získat organické látky (živiny) a ty pak přetváříme na energii a stavební látky našich těl. Jsme součástí mnohem většího cyklu, než si dovedeme uvědomit, sama moderní věda nezná všechny odpovědi. Příroda má snahu být harmonická, ale člověk svým počínáním tuto vzácnou harmonii narušuje. Nejde jen o současné zemědělství (monokultury, týrání zvířat ve velkochovech), ale týká se to i například používání potravinových doplňků, úpravy jídla a celkově vztahu k našim tělům. Člověk v moderní společnosti na tyto skutečnosti dost často (a rád) zapomíná.

Pokud kupujete například konvenčně pěstovanou zeleninu, již tímto vyvíjíte narušující aktivitu v přirozeném řetězci. Zelenina je vypěstovaná za pomocí umělých hnojiv. Umělá hnojiva jsou bohatá na některé anorganické látky. U rostlin se jedná zejména o dusík, fosfor a draslík. Naopak neobsahují spoustu jiných prvků, vzpomínáte si přece na bohatost periodické tabulky prvků? Kde je v hnojivech kobalt, hořčík, mangan a další prvky? Rostlina bez nich sice vyroste, ale není úplně zdravá a spokojená, má slabý potenciál ubránit se škůdcům. Proto je často též ošetřována chemickými prostředky. Zemědělci takto vypěstovanou zeleninu sklidí a vysejí znovu, hnojí opět umělými hnojivy. Zásoba vzácných prvků se tedy v půdě snižuje. Obnova by byla možná "přírodním hnojením", jaké se děje kdekoli ve volné přírodě okolo nás díky přítomnosti rozkladačů a přirozeným životem na daném místě.

Dokud ovšem budeme z půdy jenom brát a málo vracet, bude stále chudší. Nejen, že nebudeme mít zdravou půdu, ale nebudeme mít ani biologicky hodnotnou potravu, a to naprosto žádnou. Staneme se stejně jako ty ubohé rostlinky podvyživení - makroživin sice budeme mít dost (Pro nás jsou to sacharidy, bílkoviny a tuky.), ale kde jsou všechny mikronutrienty, které také nezbytně potřebujeme? Když nejsou v půdě, na které se pěstuje naše jídlo, nemohou být ani v jídle.

To co vypěstujeme (nebo aspoň část), putuje do našich úst nebo do krmiv hospodářských zvířat. I hospodářská zvířata trpí (mimo jiné) nekvalitou potravy, stejně jako živočišné produkty dostávající se na náš stůl. A to nemluvě o kontaminacích nežádoucích látek (z pesticidů atd.), které se z rostlin dostaly buď rovnou na náš talíř, nebo do zvířat a skrz ně v kumulované podobě na náš talíř.

Uvažujme tedy komplexně. Má opravdu smysl produkovat hromady nekvalitního jídla, jehož významná část se stejně vyhodí? Opravdu chceme platit velkým bohatým firmám za jejich počínání? Znamená levné také dobré? Měly by ekologické disciplíny zůstat jen výsadou podivných individuí s dredy?