Petr Camenzind

15.07.2017

Petr Camenzind je prvním románem mého nejmilovanějšího autora Hermanna Hesseho. Toto poeticky laděné dílko, které autora proslavilo v neuvěřitelných dvaceti pěti letech, popisuje životní cestu nadaného umělce Petra Camenzinda. Petr pochází z vesnice jménem Nimikon, která leží kdesi v horách. Podle popisu je urostlý, krásný a velmi silný. Zvládá totiž náročné výstupy na vrcholy zdánlivě nepokořitelných hor. Petr výborně plave. Rovněž se také oddává putování po krajině, jen tak bez outdoorového vybavení... Byl po celý život zdravý a nikdy neměl vážnější nemoc, přestože holdoval důkladné konzumaci vína.

Poblíž jeho domu kvetly mandloně, na zahradě se dařilo trpkému salátu, řepě a zelí. V dětství byl pro své obratné počínání při výstupu na horu jmenován pasáčkem koz. Když mu po letech zemřela matka, dozvíme se, že tato smuteční událost přizvala sousedku, která pomohla pozůstalým obstarat krávu. Když žil Petr ve městě jako chudému studentovi mu často nezbylo nic jiného než přežívat o chlebu a kávě. V knize mne zaujal příměr "jezero bylo hladké jako olej" a na jiném místě se dozvídáme, že tím byl nejspíš myšlen olej k natírání lodí (žádný stolní olej určený ke konzumaci!).

Všechno tohle dohromady mi silně připomíná kapitolu o izolovaných švýcarských horalech, které navštívil doktor Weston A. Price, autor knihy Nutrition and physical degeneration (1939). Údolí Lötschental bylo přístupné pouze pěší chůzí a bylo prakticky zcela izolované od moderního světa kolem. Mimochodem jde o nejbližší jím studovanou skupinu "k nám". Netřeba zmiňovat, že tamní lidé dožívali vysokého věku, byli zdraví a netrpěli zubními kazy jako modernizovaná civilizovaná společnost. Jejich postavy byly silné, kostry bytelné a na svět se dívali horalsky otužilýma očima, které byly posazeny na širokých harmonicky vyvinutých tvářích. Tito horalé si své veškeré jídlo pěstovali sami, jedinou dovozovou komoditou byla sůl.

Izolovaní Švýcaři se živili převážně mlékem a obilím. Tento fakt je pro mne zcela fascinující. Dvě nejčastěji kritizované skupiny potravin "mléko a obilí" živily celou perfektně zdravou populaci patrně po generace. Ovšem mléko i obilí se lišily od našich klasických potravin, které nalézáme na pultech hypermarketů. Krávy a kozy byly živeny výhradně pastvou. Pravděpodobně byly k dispozici rozsáhlá území, která se často střídala. U pasení pomáhaly děti, stejně jako můj oblíbený hrdina Petr Camenzind. Tímto byla zajištěna bohatá výživa pasených zvířat a díky tomu i přísun velmi kvalitních živočišných produktů pro švýcarské horaly. Mléko bylo konzumováno neupravené a to jak kozí, tak kravské. O pasterizaci tamní selky možná nikdy neslyšely. Z mléka se v létě vyráběly sýry, které posloužily jako "mléčná konzerva" na dlouhé zimní období. Horalé si velmi cenili smetany, nejvíce té červnové, když byly krávy poprvé vyhnány na bující pastviny. Svým dětem maminky do školy připravovaly sýr z tepelně neošetřeného mléka a kváskový celozrnný žitný chléb. Ten se pekl čas od času a jeho příprava byla velmi pečlivá a zdlouhavá, nicméně zajistila dokonalé zneutralizování antinutričních látek ze zrn žita, které bylo pěstováno na úrodné půdě v údolí. Jídelníček byl doplněn malým množstvím masa, nejvíce telecím a nejspíš také kůzlečím. Jedlo se jednou týdně, z kostí se určitě vařily poctivé vývary. V létě si selky vypěstovaly malé množství zeleniny, kterým obohatily letní jídelníček. Horalé nepěstovali žádné ovoce, tedy ani vinnou révu.

Dr. Price zjistil, že horalé jedli velká množství vitamínu A, D a faktoru X (tedy vitamínu K2). Nejbohatším zdrojem těchto vitamínů byla právě ona červnová smetana, která zářila žluto-oranžovou barvou, takovou aby u nás člověk v hypermarketu pohledal (a vlastně jakýkoli dobrý zdroj těchto vitamínů)! Zrající sýry jsou v západní stravě nejlepším zdrojem vitamínu K2. Právě tato smetana a sýr byli tajemstvím plodných žen, bezproblémových těhotenství a porodů, zdravých miminek (Price si všiml, že děti v "primitivních" společnostech nepláčou.) a bělostných širokých úsměvů... Konec uniformním rovnátkovým šklebům, které ani vzdáleně nepřipomínají široký opravdový úsměv! Vím to, jsem totiž ne úplně pyšným vlastníkem jednoho takového. Ačkoli byl můj škleb drahý jako jedny pořádná kanadská kamna, k ukazování stejně není. Více zde: http://vyzivujicitradice.cz/2011/12/29/skutecne-mleko-pribeh-travy-sena-i-nasi-kravy-plemene-jersey/#&panel1-4

Ačkoli Hermanna Hesseho velmi obdivuji, tuším, že o stravě horalů toho příliš nevěděl. Inklinoval k východním filozofickým směrům a stavěl se odmítavě ke konzumaci masa. Kritiku porážení vepřů a telat můžeme najít v díle Narcis a Goldmund. Také zde byla zmínka o "bílém klášterním chlebu" - z klášterů vyvěralo nejen vzdělání, ale také všemožné vymoženosti. V Siddháthovi, podtitulem indická báseň, je strava lidí na duchovní cestě založená na chlebu, rýži a ovoci (manga a banány). Ve Hře se skleněnými perlami i Panském domě se dočteme něco podobného - káva, chléb a ovoce. Kávu a chléb jedl i Harry Heller, tedy rozpolcený Stepní vlk. Sám Hermann Hesse svůj jídelníček v obdobích ne zcela finančně příznivých charakterizoval jako přežívání na mléce (v té době nejspíš za něco ještě stálo), makaronech a rýži (obojí bohužel rafinované sacharidy), na podzim se živil kaštany, což jsem si přečetla v Radostech zahradníka. Od roku 1932 žil v Montagnole, kde měl před svým ateliérem (také maloval) fíkovník. Často tak sám snídal chléb a ovoce. Hermann Hesse byl šikovný zahradník, pěstoval rostliny jak pro potěchu oka, tak i pro žaludek. S manželkou pěstovali ovoce (fíky, broskve, hrušky, víno) a zeleninu, i když mrkev už ve středním věku rád neměl, což zřejmě souviselo se zubním nepohodlím, neboť na stejném místě se zmiňuje o tom, jak mrkve rád jako chlapec chroupal. Kdybych Hermanna Hesseho potkala, položila bych mu jedinou otázku: Co nám mám uvařit?

Price, W. A. (1939). Nutrition and physical degeneration, New York, Paul B. Hoeber.

http://vyzivujicitradice.cz/2011/12/29/skutecne-mleko-pribeh-travy-sena-i-nasi-kravy-plemene-jersey/#&panel1-4