Proměněná tvář českého venkova
Zdravé šťastné dítě je na prázdninách u babičky ve starém domě, který patřil jí a dříve její rodině. Ráno vstávají brzy, babička obstará slepice, vepře i králíky. Vnouče asistuje a pokládá řadu otázek. Jdou spolu do lesa na houby. Skoro nic nenajdou, pouze jeden hříbeček. Babička připraví snídani - míchaná vejce na špeku s oním jediným hříbečkem, pažitkou a k tomu nakrájí chléb a ohřeje mléko. Děcko si až do oběda hraje u potoka, v lese pojí spousty borůvek, na polích se zrajícím ječmenem sbírá berušky, v řepišti pozoruje hraboše, na sýpce bosé přešlapuje v obilí, v seníku si dělá bunkr. Babička pravidelně kontroluje, kde vnouče je. V poledne zavolá "Oběd!". Z kuchyně se line vůně lívanců s domácím tvarohem a jahodovou omáčkou, jako první chod je slepičí vývar se zeleninou ze zahrádky. Po lahodném jídle se oba spolu skryjí před venkovním horkem v chladném obývacím pokoji. Babička sleduje "To je vražda, napsala" a dítě si na zemi hraje s hračkami po jeho rodiči. Odpoledne si jde vnouče hrát s kocourem, v zahradě "sezobe" angrešt. Nedaleko na louce babička obrací seno a okopává brambory. Oba se osvěží studenou "limonádou" z vody ze studny a domácího bezového sirupu. V podvečer jdou spolu k paní sousedce s prázdnou konví na mléko a odnášejí si ji úplně plnou čerstvého kravského mléka, pytlík tvarohu a sklenici přepuštěného másla. K večeři babička upekla králíka, uvaří k němu ještě nové brambory a připraví zálivku ze zkyslé smetany a žloutků k právě utrženému a propranému hlávkovému salátu. Protože ve studni není v létě mnoho vody nazbyt, jdou se koupat do řeky - jen tak s ručníkem a bez mýdla "protože by se to rybkám nelíbilo". Pozorují raky, je jich tam mnoho... Po večerníčku v sedm hodin jde dítě spát. Usíná bezesným hlubokým spánkem, i když si každý večer slibuje, že spánkem nehodlá ztrácet čas.
Výše jsem popsala své dětství. Měla jsem to štěstí zažít český venkov ještě ve "venkovské" podobě. Vyrostla jsem na normálním jídle v normálním prostředí v normální rodině. Jsem šťastná za to, kolik mi je, nechtěla bych být dítětem tohoto věku. A jak krajina mého dětství vypadá dnes? Satelity a gigantické monokultury řepky, případně krmné kukuřice. Les je téměř vykácený, všude roste řepka a kukuřice, seník zeje prázdnotou a sýpka jakbysmet. V televizi už nehraje "To je vražda, napsala" a na louce, kde babička obracela seno, vyrostly dva bungalovy zatížené hypotékou. Sousedka už dávno nemá krávu, babiččin dům byl napojen na obecní vodovod, v řece nezbyl ani jeden jediný rak a já večer nemohu spát. Zdají se mi totiž noční můry o moderních domech v satelitech se zahradami o velikosti kapesníku, na nichž místo zeleninové zahrádky a domácích zvířat najdeme minerální mulč, túje a trampolínu z výprodeje. Všechno hospodaření je v rukou "(p)otravinářských obrů, protože skoupili téměř všechnu půdu. Na této půdě však hospodaří velmi nemoudře, neboť po řepce a kukuřici zůstává jen vyprahlá zem bez života.
Přes tuto zeď by Konopníková nenačuhovala jako divizna...
Celkově mi však současný obraz evokuje záměr. Lidem nepřející loutkaři nechtějí, aby lidé vlastnili pozemky, podporují "vzdělání" a to proto, aby lidé neměli vztah v půdě a ve skutečnosti nic pořádného neuměli. Přibude více pozic ve službách. Hypotéky budeme platit do konce života, důchod bude slovní historismus, a tak někteří z nás s vysokoškolským titulem budeme jedno z dobytčat, které pracuje ve fabrice, nad jejíž bránou visí nápis v duchu "Arbeit macht frei". V takové práci mnozí z nás zemřou, na umírání doma totiž nebudou peníze. Na hypotéky brzy mnoho z nás platově nedosáhne a tak budeme bydlet v nájemných bytech, bez možnosti pěstovat si své jídlo, budeme nuceni nakupovat (ne)potraviny ze supermarketů a pomalu ale jistě z nich churavět a umírat. Budeme potřebovat dlouhodobou léčebnou péči s drahými farmaky. Ale doba přinese i "pozitiva": budou podporována práva chudých, život ve městech bude veleben, mnoho z našich dětí bude pracovat pro vznik multikulturní společnosti, a nový věk bude rovněž přát zábavám - virtuálnímu světu, sociálním médiím, sportům ve sportovních halách (nikoli venku), sexuálním až perverzním hrám, protože kdo si hraje, ten nezlobí.
Je to černé a klepe to na dveře. Co je to? Naše růžová budoucnost, dámy a pánové. Níže jsem zvěčnila "klasickou novou vesnici".
