Rafinované (ne)potraviny

28.04.2017

Co je to rafinace? "Rafinace(z franc. raffiner, přečistit, zjemnit) je technologický postup, kterým se vstupní surovina zbavuje nečistot, různě upravuje a vzniká tak rafinovaný produkt. V praxi se může jednat o aplikaci destilace, krakování, odstředění nebo dalších postupů." (převzato z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Rafinace)

Myslím, že zpracování potravin spadá do kategorie "dalších postupů". Mezi rafinované potraviny klasicky řadíme: mouku, škroby, cukr (sirupy), sůl, oleje a tuky. A i když se nejedná o rafinované potraviny v pravém slova smyslu, přidávám i řadu průmyslově zpracovaných hypermoderních potravin - průmyslově zpracované mléčné výrobky, pufované cereálie (polystyrénové chlebíčky), konzervy (sterilované okurky, hrášek, luštěniny atd.), moderní sójové produkty a jistě se najdou i další pro konzumaci nevhodné položky. Samozřejmě bychom se také měli vyhýbat všem potravinovým aditivům, o jejichž škodlivosti není pochyb. Do jídla podle nejen mého názoru prostě nepatří a dále se jimi nebudu zaobírat. A v neposlední řadě jsou zde také potravinové doplňky a speciální výživa.

Proč jsou rafinované potraviny špatné? Přináším vlastní vysvětlení. Lidské bytosti po tisíce let využívaly potravu z nejbližšího okolí - rostlinnou i živočišnou, jídlo se solilo. Tam kde nebylo možné opatřit si sůl, používal se popel, popř. bylo konzumováno velké množství potravin z moře. Ale o soli až někdy jindy. Člověk jedl svoje potraviny v přirozené podobě, úprava jídel přišla až s civilizací a nebyla vždy k užitku. Evoluce lidského těla šla ruku v ruce s konzumací celistvých potravin. Nicméně za poslední století se naše strava naprosto změnila. Na tuto změnu doplácíme a obávám se, že nejde pouze o újmu na fyzickém zdraví, jak by se dalo předpokládat. Věřím, že tělo a duch jsou propojené kontinuum a tím pádem trpíme i po stránce ducha. Vždyť nárůst psychiatrických diagnóz je alarmující (Bertolote a Fleischmann, 2002; Shaffer a kol., 1996; Mojtabai a Olfson, 2011).

Záleží na nás, jestli si zvolíme celozrnnou nebo bílou mouku.
Záleží na nás, jestli si zvolíme celozrnnou nebo bílou mouku.

Moje představa působení rafinované potravy v těle vychází z konceptu "o celistvosti". Když jíme obilí, které je zdrojem škrobů, v těle se nám rozběhnou pochody k využití škrobu. Amylázy už v ústech začínají štípat škrob na jednodušší cukry, tyto molekuly se velmi rychle vstřebávají do krve a vyvolají inzulínovou odpověď. Glukóza z krve je buňkami buď použita jako zdroj rychlé energie nebo je uložena do glykogenových zásob (po tělesné námaze), nebo je přeměněna a uskladněna v podobě tuku. Všechny tyto procesy vyžadují pomoc dalších faktorů - zejména enzymů. Řada enzymů ke své funkci potřebuje ionty minerálů (a deriváty vitamínů skupiny B).

A zde začíná ta zajímavá část. Jako příklad použiji můj oblíbený kultivar pšenice - kamut. Kamut obsahuje ze všech kultivarů pšenice nejvíce nutričně zajímavých látek (Angioloni a Collar, 2011). Vyniká vysokým obsahem vitamínů (B1, B2, B3, B5, B6 a vitamínu E) a minerálů (hořčík, vápník, zinek, železo, fosfor, mangan a selén). Tyto látky jsou však přítomné ponejvíce ve slupce zrna. Čerstvě namletou celozrnnou mouku z kamutu používám často pro přípravu makového koláče. Mouku a namletý mák namáčím přes noc společně s rozpuštěným máslem v kefíru ze syrového mléka. Druhý den ráno přidám ostatní ingredience a peču. U konzumace obilí je důležitý tradiční postup přípravy, neboť se při něm neutralizují antinutriční látky, které zabraňují vstřebávání minerálů z obilky.

Na druhou stranu bílá mouka z klasické pšenice je vynikající sypká konzerva, která ve spíži vydrží i léta. Celozrnná mouka má totiž omezenou dobu expirace - díky obsahu polynenasycených mastných kyselin snadno žlukne, proto se na rozdíl od bílé mouky musí (měla by se) použít co nejdříve po namletí. (Možná jste si někdy všimli, že celozrnná mouka z obchodu chutná nahořkle - to je známka žluknutí.) Bílá mouka však neobsahuje žádné vitamíny ani minerály, tudíž po jejím pozření si k metabolizaci glukózy musí buňky přizvat vitamíny a minerály z našich tělesných zásob. Dalo by se tak říci, že nás ochuzuje o živiny. Představte si, jak působí na Vaše tělo léta konzumace bílé mouky a cukru. (Samozřejmě je nutno vzít v potaz i potraviny konzumované s rafinovanými (ne)potravinami, které mohou poskytnout potřebné vitamíny a minerály.)

Připadá mi geniální, že to co potřebujeme k zužitkování škrobu z obilí, se v tom obilí také dostatečně nachází - příroda je inteligentně synergická a instinkty prvních zemědělců jasně napověděly, že obilí je výbornou potravinou. Stačí znát jen správný postup přípravy a strávník může jen a jen benefitovat. Na druhou stranu civilizace s sebou přinesla určité vymoženosti a vytvořila i o živiny ochuzenou bílou mouku - ta se objevila už ve starověkém Egyptě (= civilizace). Nejde "jen" o vitamíny a minerály. Rafinace zrna odstraní i vlákninu, která má sytivé vlastnosti a zmírňuje inzulinovou odpověď organismu. (O jiných účincích vlákniny pochybuji, neboť existovaly velmi zdravé národy bez rakoviny tlustého střeva, které ve stravě měly jen minimální množství vlákniny. Navíc její velké množství narušuje trávení a až příliš urychluje průchod potravy trávicí trubicí.) Správně připravené obilí také neobsahuje molekuly "volné glukózy", kterou spotřebují mikroorganismy při kvašení. I to zmírní inzulínovou odpověď oproti inzulínové odpovědi na pokrm z bílé mouky. Díky mírnější inzulínové odezvě budeme déle sytí a energie nám vystačí na delší čas. Zkrátka konzumace celistvé potraviny s sebou přináší pouze výhody. Moje osobní víra je taková, že podobným způsobem v těle působí všechny rafinované (ne)potraviny. Kradou nám to, o co byly ochuzeny a připravují nás tak o fyzické i duševní zdraví.

Myslím, že není nutné vypisovat se o škodlivosti konzumace bílé mouky, rafinovaných škrobů (kukuřičný/bramborový škrob = účinek jako bílá mouka) a cukru. Jsou to nepotřebné (ne)potraviny a do každodenního jídelníčku rozhodně nepatři (Hu, 2010). Snad bych jen připomněla, že i tzv. třtinový cukr je prakticky totéž jako bílý cukr, obsahuje totiž jen nepatrně více živin a není pro nás stejně jako bílý cukr prakticky vůbec přínosný. O škodlivosti fruktózových sirupů (kam patří i agávový sirup) není pochyb a již dávno se ukázalo, že stojí za řadou civilizačních onemocnění (Bezpečná konzumace fruktózy je ve formě ovoce, tedy v přítomnosti vlákniny).

Osobně bych vybrala raději jiná sladidla - čerstvé sezónní lokální ovoce, pracharandu, povidla bez přidaného cukru, sušené ovoce, surový med z ekologicky nedotčené oblasti, sušenou třtinovou šťávu (Rapadura nebo Panela), palmový cukr, kokosový cukr, datlový cukr nebo javorový sirup či melasu. I přesto bychom měli se sladidly být opatrní - je potřeba konzumovat dostatek polysacharidů z celozrnného obilí, luštěnin, škrobnatých kořenů a hlíz a z pseudoobilovin (Ve zdrojích a množství sacharidů ve stravě jsou u jednotlivých lidí značné odlišnosti, což je dáno geografickou a etnickou příslušností.).

O čem se mluví málo, je rafinovaná sůl. Málokdo si totiž uvědomuje, že naše levná jedlá sůl s přidaným jódem je produkt rafinace. A co je smutnější, tato sůl je úplně všude - v sýrech, pečivu, pochutinách... Kdyby nebyla bělená, měla by purpurovou barvu. Prochází velmi složitou průmyslovou úpravou, při které je použito mnoho chemických sloučenin, jejichž rezidua podle mého osobního názoru mohou zůstat ve výsledném produktu. Konzumace takové soli je spojená s řadou zdravotních rizik, mezi které patří vysoký krevní tlak, ohrožení zdraví kardiovaskulárního systému, narušení rovnováhy ledvin a mnoho dalších (Strazzulo a kol., 2009). Rafinovaná sůl je odpadní produkt farmaceutického průmyslu, ale prodává se. Chytré, že? Farmaceuti z mořské soli těží minerály, které nám prodávají (a draho!) ve formě potravinových doplňků. Podle mého názoru tyto potravinové doplňky s obsahem minerálů potřebujeme, protože nám v naší "normální" soli chybí.

Kvalitní nerafinovaná sůl obsahuje okolo 83 - 88 % NaCl, ostatní je prostě "něco jiného" (jiné minerály, zejména hořčík, vápník a železo). Obsah jódu je velice nízký (případně žádný), proto by se na sůl jakožto zdroj jódu nemělo spoléhat. Moje teorie je taková, že konzumace nerafinované soli nezpůsobuje žádné zdravotní potíže, které jsou obvykle se solí spojeny, protože studie popisují účinky rafinované jodizované soli, která s původní solí nemá nic moc společného. Můžete namítat - kde je důkaz? Ten nemám, ale na druhou stranu jsem v dostupné literatuře nenašla žádné důkazy, které by tvrdily opak. Osobně si myslím, že adekvátní příjem (dle fyzické aktivity, věku, zdravotního stavu atd.) soli je pro zdraví nezbytný, proto velmi nesouhlasím s doporučením ohledně razantního omezování soli.

Chuť na sůl je evolučními antropology vysvětlována jako rudiment z dávných dob. Tehdy předchůdci člověka žili v tropickém klimatu a sůl v jídle jim napomáhala udržovat iontovou rovnováhu, která by mohla být narušena pocením. Podle mého názoru je sůl v jídle důležitá zejména jako zdroj minerálů, které jsou součástí enzymů a je tak nápomocná při trávícím procesu. I zvířatům, hlavně býložravým, se podává sůl. Soli je potřeba více, když jíme tepelně upravenou stravu, která byla připravena o obsah enzymů (Ale to není nic špatného, protože se zase zpřístupnily jiné živiny.). Strava býložravců, i když není tepelně zpracovaná, je málo enzymaticky aktivní, proto tato zvířata lépe prospívají, když mají k dispozici solný liz.

Moje rada: Při nákupu soli se vždy ujistěte, že není rafinovaná a jodizovaná. Nerafinovanou sůl poznáte podle barvy. Ta klasická mořská je šedá a vlhká. Kopané soli s obsahem železa jsou narůžovělé až šedé - například himalájská sůl nebo sůl pocházející z Pákistánu. Výborné jsou také černé a červené havajské soli, které vznikly z vulkanických sedimentů a mořské vody. Je důležité pořizovat sůl z ekologicky nedotčených oblastní, protože sůl ze znečištěného prostředí obsahuje nebezpečné těžké kovy (Hesmati a kol., 2014).

Ráda bych se také dotkla problematiky rafinovaných olejů a hydrogenovaných tuků (zde patří i různé rostlinné margaríny a pokrmové tuky). Jedná se zejména o klasický rostlinný stolní olej, slunečnicový olej a řepkový olej. Je zajímavé, že když jsem hledala články na toto téma, vyskočily na mě dvě oblasti: zdraví člověka a motory... Nejenže jsou průmyslově upravené oleje zbaveny živin, ale obsahují také příliš mnoho omega-6 mastných kyselin (Blasbalg a kol., 2011), které v nadbytku vytvářejí prozánětlivé prostředí těla (Russo, 2009). Jedná se o vysoce průmyslově zpracovaný produkt, nebojím se říci jed. Zde je video výroby kanolového oleje, který je podobný "našemu řepkovému": https://www.youtube.com/watch?v=omjWmLG0EAs.

V rostlinných olejích byl také prokázán výskyt trans nenasycených mastných kyselin, které představují velkou hrozbu pro naše zdraví (O'Keefe a kol., 1994). (I když existují moderní postupy výroby, u kterých údajně výskyt těchto zdraví nebezpečných látek nehrozí. Osobně však upřednostňuje tradiční bezpečné potraviny.) Podle některých studií konzumace těchto olejů zvyšuje riziko vzniku kardiovaskulárních onemocnění (Rose a kol., 1965; Christakis a kol., 1966; Woodhill a kol., 1978). Jak je vidět z referencí, studie jsou už starší, dvě byly vydány před slavnou studií pana Keyse (1970). Tato studie totiž jednoznačně podporuje konzumaci nenasycených tuků (s vysokým podílem omega-6) a nízkotučnou dietu. Od doby, kdy tato práce spatřila světlo světa, počet úmrtí na kardiovaskulární choroby roste. Dále byla konzumace těchto olejů spojena s astmatem u dětí (Wijga a kol., 2006), s rakovinou (De Lorgeril a Salen, 2012), s výskytem deprese (Kiecolt-Glaser a kol., 2007) a dokonce i s nárůstem vražd (Hibbeln a kol., 2004).

Navíc jsou polynenasycené mastné kyseliny obsažené v rostlinných olejích velmi nevhodné pro tepelnou úpravu. Když se zahřejí nebo vystaví dostatečné na světle, zoxidují (Choe min, 2006). Tato oxidace je spojena s řadou zdravotních rizik (Kanner, 2007). Podle další práce konzumace zoxidovaných olejů přináší riziko arteriosklerózy (Kummerov, 2013). Tato studie také tvrdí, že vysoký příjem polynenasycených mastných kyselin je hlavní příčinou srdečního onemocnění v USA.

Civilizační onemocnění se v naší populaci rozmohly až po nárůstu spotřeby průmyslově zpracovaných tuků a olejů - zejména v období po druhé světové válce, jelikož během válečného období byly opravdové tuky hromadně nahrazené tuky umělými. Bohužel je dosud za viníka považováno máslo (a jiné živočišné tuky), jehož spotřeba ale klesá, o čemž si můžete přečíst zde: http://nosppp.cmkos.cz/?q=node/582. Netvrdím, že nadbytečná konzumace nasycených tuků nemůže způsobit zdravotní potíže, ty totiž podle mě může způsobit nadbytečná konzumace čehokoli, ale rozhodně nejsou jediným činitelem. Ale je zde opravdu namístě stále dokola obviňovat za všechno zlo pouze nasycené tuky? Navíc by bylo vhodné také zmínit, že záleží i na kvalitě oněch nasycených tuků! Mléčný tuk z pastevního chovu bude mít jiný lipidový profil než mléčný tuk ze stájového chovu, ve kterém jsou dojnice krmeny nevhodnými krmivy. A to už snad není nutné zmiňovat, že naši předkové Slované tyto oleje nepoužívali, neboť jim chyběla vhodná technika k jejich získání. Lisy na olej přišly v naší historii až s příchodem civilizovanějšího způsobu života a náboženskými posty. Takže za mě - rostlinné oleje a margaríny rozhodně NE! Pozor na rádoby zdravé potraviny, ve kterých se schovávají.

Hypermoderní potraviny pro mě představují kapitolu samy o sobě. Určitě by bylo vhodné jim věnovat samostatný článek. O mléku a mléčných výrobcích napíši zvláštní článek. Nemohu se ohánět kdovíjakými daty, prostě je nemám a píši podle intuice a svého rozumu, který považuji za selský. Osobně neuznávám hypermoderní produkty vzniklé extruzí a pufováním obilovin. Zaprvé mi vadí, že to obilí nebylo zbaveno antinutričních látek (Je jich tam dokonce více než v původním zrnu podle Brenana ve studii z roku 2011.) a zadruhé vůbec nevím, co se vlivem stalo se strukturou proteinů, které se v zrnu nacházely. Extruze obilovin je totiž průmyslový proces výroby, kdy se zrno protlačí malým otvorem. Je tak na něj vyvíjen velmi vysoký tlak. Pomocí této technologie vznikají snídaňové cereálie, dětská výživa nebo instantní kaše. Mohou tak být recyklovány i druhořadé suroviny.

V posledních letech se velmi rozmohla konzumace pufovaných cereálií - jak by také ne, vždyť jsou prezentovány jako zdravá potravina. Při pufování je potřeba použít nepřirozeně vysokých teplot, které v běžných podmínkách není možné vytvořit. Zrno kukuřice přeměněné v popcorn představuje výjimku, pufování kukuřice lze snadno provést i v domácích podmínkách, ale u ostatních obilovin to není možné. Těmto výrobkům prostě nevěřím - opět stejná otázka, co se stalo s proteiny? Pufované výrobky navíc mají vysoký glykemický index (Miller a kol, 1992). Navíc prabába mojí prabáby takovou potravinu neznala, proto nevidím důvod extrudované a pufované cereálie konzumovat.

Další položkou na seznamu potravin, které neuznávám, jsou průmyslově konzervované potraviny. Průmysl konzervuje jídlo za užití vysokých teplot, které mohou poškodit strukturu proteinů. Navíc jsou tyto konzervy často s přídavkem cukru, octa a dalších aditiv. (I když ne vždy, existují i kvalitnější druhy konzerv.) Konzervace tohoto typu je výdobytkem moderních technologií a její nevýhodou je, že dané potraviny významně znehodnocuje a okrádá je o živiny. Na druhou stranu ale vydrží dlouho v regálech. Podle mého názoru by se mělo více využívat staromódních metod konzervace, které častokrát živiny v jídle dokonce navyšují. Mezi tyto metody patří fermentace (kvašáky, zelí, sýry, salámy, hořčice...), sušení, nasolování v kvalitní soli, uzení v domácích "neprůmyslových" podmínkách, ale i mražení, které je díky mrazničkám možné v průběhu celého roku. Také uznávám domácí "zavařeniny" typu masová konzerva, paštika, rajský/paprikový protlak nebo povidla bez přidaného cukru.

Doplňky stravy představují "extrémní necelistvost". V nejčastějším slova smyslu jde o izolovanou látku s přídatnými komponentami. Není mi znám, žádný vědecký důkaz, který by jasně potvrzoval, že výživové doplňky s obsahem určité látky fungují méně vhodným způsobem než určitá látka v přírodním celistvém balíčku. Na druhou stranu o špatných účincích cukru a bílé mouky se ví. Nevidím tedy důvod, proč by izolovaný vitamín neměl působit stejně jako izolovaná molekula sacharózy. Vždy si říkám, že vědecké důkazy jsou hledány na popud poptávky a to, že mi není dobře dostupný jednoznačný důkaz (pokud vůbec existuje) nutně neznamená, že mé teze nejsou pravdivé. (Také záleží na samotném provedení studií, osobně nevidím jako vhodný ukazatel měření krevních hodnot.) Je jisté, že v mnohých kritických zdravotních stavech tyto látky zachraňují život (když už hovoříme vyloženě o léčivu), ovšem z dlouhodobého hlediska mi jejich užívání asociuje vytváření nerovnováhy.

Vždyť už v padesátých letech byla lidem naslibována pilulka, která by obstarala celou naši výživu - jak je vidět dosud v příbalových letácích - "Výrobek neslouží jako náhrada pestré stravy." - nic takového prozatím neexistuje. Nicméně je nutné podotknout, že existují i doplňky stravy z celistvých potravin. Mám na mysli kvalitní oleje, prášky z bylinek a plodů. Také bylinné kapky, tinktury, čaje sice neobsahují totéž jako celá bylinka, ale přesto představují směs mnohých spolupracujících organických látek. Měly by se však užívat pod dohledem odborníka, který je schopen zamyslet se nad kontraindikacemi a podobně.

Existují ale i výjimky z pravidel "celistvosti". Například jáhly jsou čištěná zrna prosa, a přestože nejsou celozrnné, obsahují stále velké množství živin. Podle byzantských autorů dávných dob, bylo proso hlavní obilovinou slovanských národů (Beranová, 1980). Zrno bylo často zbavováno horní slupky za pomoci primitivních nástrojů - takto vznikly jáhly. Je nejspíš pravděpodobné, že zrna našich předků nebyla očištěna dokonale, přesto byla konzumována v "necelistvé" podobě. Výhodou jáhel je, že s odstraněním svrchní části zrna odchází i antinutriční látky, proto není nutné jáhly předem máčet. Jsou tedy takovým "fast food" našich předků.

I některé konzervy jsou přijatelné - například rajčatové protlaky (nejlépe ve skle) s přídavkem mořské soli představují vynikající ingredienci a nevidím důvod, proč je občas nepoužít. Také zařazení některých rybích konzerv není při rozumném množství na škodu - pokud jsou ve vlastní šťávě! Je ovšem nutné upozornit, že se v těchto konzervách nachází značné množství nekvalitní soli. Bylo by však nejspíš rozumné zamyslet se nad ekologickým aspektem rybích konzerv. Tak či onak, na živiny nejbohatší jsou čerstvé či vhodně zakonzervované potraviny.

Odkazy a reference:

Brennan, C., Brennan, M., Derbyshire, E., & Tiwari, B. K. (2011). Effects of extrusion on the polyphenols, vitamins and antioxidant activity of foods. Trends in Food Science & Technology, 22(10), 570-575.

Miller, J. B., Pang, E., & Bramall, L. (1992). Rice: a high or low glycemic index food?. The American journal of clinical nutrition, 56(6), 1034-1036.

Kanner, J. (2007). Dietary advanced lipid oxidation endproducts are risk factors to human health. Molecular nutrition & food research, 51(9), 1094-1101.

Kummerow, F. A. (2013). Interaction between sphingomyelin and oxysterols contributes to atherosclerosis and sudden death. Am J Cardiovasc Dis, 3(1), 17-26.

Choe, E., & Min, D. B. (2006). Mechanisms and factors for edible oil oxidation. Comprehensive reviews in food science and food safety, 5(4), 169-186.

Hibbeln, J. R., Nieminen, L. R., & Lands, W. E. (2004). Increasing homicide rates and linoleic acid consumption among five Western countries, 1961-2000. Lipids, 39(12), 1207-1213.

Kiecolt-Glaser, J. K., Belury, M. A., Porter, K., Beversdorf, D., Lemeshow, S., & Glaser, R. (2007). Depressive symptoms, n-6: n-3 fatty acids, and inflammation in older adults. Psychosomatic medicine, 69(3), 217.

De Lorgeril, M., & Salen, P. (2012). New insights into the health effects of dietary saturated and omega-6 and omega-3 polyunsaturated fatty acids. BMC medicine, 10(1), 50.

Wijga, A. H., van Houwelingen, A. C., Kerkhof, M., Tabak, C., de Jongste, J. C., Gerritsen, J., ... & Smit, H. A. (2006). Breast milk fatty acids and allergic disease in preschool children: the Prevention and Incidence of Asthma and Mite Allergy birth cohort study. Journal of allergy and clinical immunology, 117(2), 440-447.

Keys, A. (1970). Coronary heart disease in seven countries. Circulation, 41(1), 186-195.

Woodhill, J. M., Palmer, A. J., Leelarthaepin, B., McGilchrist, C., & Blacket, R. B. (1978). Low fat, low cholesterol diet in secondary prevention of coronary heart disease. In Drugs, Lipid Metabolism, and Atherosclerosis (pp. 317-330). Springer US.

Christakis, G., Rinzler, S. H., Archer, M., & Kraus, A. (1966). Effect of the anti-coronary club program on coronary heart disease risk-factor status. Jama, 198(6), 597-604., G., Rinzler, S. H., Archer, M., & Kraus, A. (1966). Effect of the anti-coronary club program on coronary heart disease risk-factor status. Jama, 198(6), 597-604.

Rose, G. A., Thomson, W. B., & Williams, R. T. (1965). Corn oil in treatment of ischaemic heart disease. British medical journal, 1(5449), 1531.

O'Keefe, S., Gaskins‐wright, S., Wiley, V., & Chen, I. (1994). Levels of trans geometrical isomers of essential fatty acids in some unhydrogenated US vegetable oils. Journal of Food Lipids, 1(3), 165-176.

Russo, G. L. (2009). Dietary n− 6 and n− 3 polyunsaturated fatty acids: from biochemistry to clinical implications in cardiovascular prevention. Biochemical pharmacology, 77(6), 937-946.

Blasbalg, T. L., Hibbeln, J. R., Ramsden, C. E., Majchrzak, S. F., & Rawlings, R. R. (2011). Changes in consumption of omega-3 and omega-6 fatty acids in the United States during the 20th century. The American journal of clinical nutrition, 93(5), 950-962.

Heshmati, A., Vahidinia, A., & Salehi, I. (2014). Determination of heavy metal levels in edible salt. Avicenna Journal of Medical Biochemistry, 2(1).

Strazzullo, P., D'Elia, L., Kandala, N. B., & Cappuccio, F. P. (2009). Salt intake, stroke, and cardiovascular disease: meta-analysis of prospective studies. Bmj, 339, b4567.

Angioloni, A., & Collar, C. (2011). Nutritional and functional added value of oat, Kamut®, spelt, rye and buckwheat versus common wheat in breadmaking. Journal of the Science of Food and Agriculture, 91(7), 1283-1292.

Hu, F. B. (2010). Are refined carbohydrates worse than saturated fat?. The American journal of clinical nutrition, 91(6), 1541-1542.

Bertolote, J. M., & Fleischmann, A. (2002). Suicide and psychiatric diagnosis: a worldwide perspective. World Psychiatry, 1(3), 181-185.

Shaffer, D., Gould, M. S., Fisher, P., Trautman, P., Moreau, D., Kleinman, M., & Flory, M. (1996). Psychiatric diagnosis in child and adolescent suicide. Archives of general psychiatry, 53(4), 339-348.

Mojtabai, R., & Olfson, M. (2011). Proportion of antidepressants prescribed without a psychiatric diagnosis is growing. Health Affairs, 30(8), 1434-1442.

Beranová, M. (1980). Zemědělství starých Slovanů. Academia.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rafinace

https://www.youtube.com/watch?v=omjWmLG0EAs